Místo, kde vzpomínky pomáhají
Ahoj, jsem Honza.
Zvířata, a především psy, mám rád odmalička. Vždycky se mi na nich líbilo, že je jim úplně jedno, jestli jste mladí nebo staří, bohatí nebo chudí, zdraví nebo nemocní. Nehodnotí vás podle toho, jak vypadáte. Přijímají vás takové, jací jste.
Od narození žiju s dětskou mozkovou obrnou, a tak pro mě tohle přijetí vždycky znamenalo hodně. Psi nikdy neřešili moje omezení ani to, že chodím o berlích. Byli prostě rádi, že jsme spolu. A já s nimi.
Možná i proto pro mě psi nikdy nebyli „jen zvířata“. Byli a jsou součástí rodiny.
Zvířatům je jedno, kdo jste a čím si procházíte. Důležité je pro ně to, že jste spolu.
Na některé přátele se nezapomíná
Ve svém životě jsem se už musel rozloučit se dvěma milovanými fenečkami malého knírače – Bonynkou a Eliškou. Pokaždé to bylo nesmírně těžké. Najednou chyběl někdo, kdo byl každý den nablízku a patřil k těm nejobyčejnějším, a přitom nejkrásnějším chvílím života.
V těch chvílích jsem měl silnou potřebu podělit se o jejich příběh. Nejen o smutek z loučení, ale hlavně o to, jaké byly, co jsme spolu zažili a kolik radosti mi přinesly. Jen jsem dlouho nevěděl, kde a jak takové vzpomínky uchovat.
Ne virtuální hřbitov. Místo pro společný život.
Na internetu jsem postupně potkával lidi, kteří prožívali podobné loučení. Mluvili o tom, jak těžké je zvyknout si na život bez svého zvířecího kamaráda. Sdíleli fotografie, zážitky i obyčejné každodenní vzpomínky. Často třeba na Facebooku, kde ale příspěvek časem zapadne mezi novější a člověk se k němu už obtížně vrací.
Napadlo mě proto vytvořit místo, kde bude mít každý zvířecí kamarád svůj vlastní příběh a stálou internetovou adresu. Místo, ke kterému se dá snadno vracet, doplňovat fotografie, vzpomínky a zážitky – třeba i po letech, když se objeví dávno zapomenutý snímek.
Duhový most nechci vnímat jako virtuální hřbitov. Přál bych si, aby byl především oslavou společného života. Abychom si mohli připomínat nejen okamžik loučení, ale i všechny ty veselé, něžné a někdy docela legrační chvíle, které jsme spolu prožili.
Nejde jen o to, jak jsme se rozloučili. Jde hlavně o to, jak krásné bylo být spolu.
Jedna vzpomínka může pomoci dalšímu zvířeti
Dlouhodobě podporuji různé zvířecí spolky, útulky a organizace. Vážím si jejich práce a chtěl jsem, aby Duhový most mohl být užitečný také jim.
Proto tu mohou mít svá vzpomínková místa také organizace, které pečují o opuštěná, nemocná nebo jinak potřebná zvířata. Když někdo na vzpomínkovém místě jejich svěřence zapálí symbolické světýlko nebo položí květinu, zároveň tím podpoří organizaci v další péči o zvířata.
Celou částku zaplacenou za tato gesta na vzpomínkových místech organizací předáváme příslušné organizaci. Náklady spojené s provozem a platbou hradí Duhový most.
Na tom mi připadá nejkrásnější, že vzpomínka na zvíře, kterému už pomoci nemůžeme, může přinést něco dobrého jinému, které naši pomoc potřebuje právě teď. A kruh se tím svým způsobem uzavírá.
Pro všechny, kdo někdy milovali zvíře
Dnes mi dělají společnost tři kníračí holky – Dizzy, Aissi a Bella. Každá má svou vlastní povahu a všechny mi denně připomínají, jak vzácné jsou i úplně obyčejné společné chvíle.
Vím, že jednou se i z nich stanou vzpomínky. O to víc si přeji, aby ty krásné zážitky měly své místo a nezmizely někde hluboko v telefonu nebo v historii sociálních sítí.
Duhový most je tu pro každého, kdo chce uchovat příběh svého zvířecího kamaráda. A také pro všechny, kdo věří, že vzpomínky mohou pomáhat.
Děkuji, že jste tady.
Jan Jílek
zakladatel Duhového mostu
Každý příběh si zaslouží své místo
Pokud právě vzpomínáte na někoho, kdo vám moc chybí, přeji vám, abyste tu našli prostor nejen pro smutek, ale také pro úsměv nad tím, co jste spolu prožili.
A pokud se díky některé ze vzpomínek podaří pomoci zvířeti, které svůj šťastný příběh teprve hledá, bude to pro mě ten nejhezčí smysl celého projektu.
Máte také zvířecího kamaráda, jehož příběh chcete uchovat?
Vzpomínkové místo vytvoříte za pár minut a doplňovat ho můžete kdykoli později.